Předčasně narozená dvojčata

Někdy se miminka prostě narodí dříve, než je předpokládaný termín porodu. Většinou lékaři miminka jednoduše "dopečou v inkubátorech", ale někdy nastává skutečný boj o život.

Pokud i vy patříte mezi rodiče, jejichž miminka přišla na svět poněkud dříve a chcete se podělit o své zkušenostmi, napište mi.



6.Alice, Kubík a Lucinka - narozeni ve 26+6 týdnu

54,1.jpg(5 kb)Poprvé jsem byla těhotná v roce 2001 - po inseminaci. Bohužel jsem ale ve 21 týdnu potratila (taky dvojčátka) pro nedostatečnost čípku. Následovala pauza půl roku, a pak několik neúspěšných inseminací, 1xIVF, transfer zamražených embrií. Stále nic. Začali jsme to pomalu vzdávat. Zažádali jsme si i o adopci. V červnu 2004 následovala další IUI+DIPI...a zadařilo se. Dokonce se objevila srdíčka tři.

V 6tg. jsem začala špinit. Skončila jsem v nemocnici, kde jsem ležela vlastně až do porodu. Asi ve 13.tg jsem absolvovala redukci (tři mimča bych nedonosila), kolem 17.tg následovala preventivně cerkláž. Bohužel ale asi už dost pozdě(muselo se čekat, až pan primář přijede z dovolené a schválí to..).

Většinu té doby jsem měla přísný klid na lůžku. Asi 3x mě ale pustili domů na propustku. Z jedné takové jsem se ale vrátila hned po několika hodinách s bolestmi břicha. Následovaly infuze na zastavení kontrakci.

53,1.jpg(3 kb)I tak se děti narodily hodně brzo, ve 26+5tg. Bylo velké štěstí, že mě ještě před tím stihli převézt do Brna na Obilňák, kde je neonatologická JIP. Původně mi "u nás" v nemocnici řekli, že je to jen preventivně. Že si tam prostě jen poležím ještě nějaký ten pátek. Jaký byl můj šok, když mi paní doktorka na příjmu řekla, že jdeme rodit! Necítila jsem totiž žádné bolesti (prý to bylo tím, že jsem si na ně už po tolika týdnech a tolika kapačkách zvykla).

Rodila jsem klasicky. Byla to děsná rychlovka. Nejdříve Kubík (840g,33cm) a za 4.minuty Lucinka (800g,33cm). Hned je odvezli na JIP. S manželem jsme je viděli poprvé asi 5 hodin po porodu. Byl to hrozný šok. Takové malé, červené nic, ze kterého jde spousta hadiček. A to všechno dvakrát.

Lucinka, i když byla menší to zvládala líp. Dřív ji mohli odpojit z dýchače. Šla i o nějaký ten den dřív na oddělení. Kubík měl s dýcháním větší problémy. Odpojit se ho povedlo asi až na třetí pokus. Musel brát i inhalace s kortikoidy. Na oddělení oba dostali po 5 transfuzích. Oba mají za sebou 2x operaci očí pro retinopatii (mražení, laser). Pak jim ještě oběma zjistili na ultrazvuku dutinky( cystičky) na mozku. Nedokázali nám říct jaká bude prognóza jejich neurologického vývoje. Prý se uvidí až časem.

Skoro na den termínu porodu (po 3. měsících) pustili Kubíka. Lucinka tam byla asi o 14 dnů déle (kvůli nízké váze). Po propuštění nás čekal kolotoč různých vyšetřní a pravidelných kontrol. Cvičili jsme Vojtu, chodili na rehabilitaci. Byli jsme v evidenci rizikové neonatologické a neurologické poradny. Pravidelně jezdíme na oční.

Teď je dětem 1 3/4 roku. Všechno postupně krásně dohánějí. Jsou drobnější než jejich vrstevníci (Kuba 9,5kg, Lucinka skoro 11kg). Z evidence neurologické poradny nás už vyřadili - děti jsou v pořádku. Na RHB už taky nemusíme. Teď už zbývá jen to oční. Za několik dnů nás čeká kontrola. Ale už teď víme, že Lucinka vidí dobře. Kubovi ujíždí jedno oko (na jedno vidí hůř do dálky, na druhé hůř do blízka). Vypadá to na brýlky.

Strašili nás, že děti budou často nemocné. Měli ale jen párkrát nějakou tu rýmu. Lucinka z ní měla zánět středního ucha a brala ATB. Jinak ale dobrý! Naše děti mají obrovské štěstí. Když si vzpomenu na jejich prognózy, ještě teď mě mrazí. Naštěstí se ale nevyplnily!!!
Jsou to dva malí rošťáci, kteří se mají čile k světu.

5.Martina, Natalie, Dominik - narozeni ve 33 týdnu
Čauky maminy, neměli jsme až tak dramatický příběh, ale malá nejistota byla.

55.1.jpg(5 kb)Vzhledem k tomu, že jsme už bydleli ve svém (sice nekompletním) domečku se psem a roky běží, jsme se rozhoupali, že je čas na nějakého potomka. Samozřejmě, že to hned nešlo. Před tím jsem prodělala zánět vaječníků, měla nepravidelný menses a pak brala 8 let antikoncepci. Po roce snažení o potomka jsem přešla k jiné doktorce, protože mě pořádně nevyšetřila, jen mě cpala prášky. S doktory mám nepříjemné zkušenosti, tak jsem hledala doktorku. V Brně mě i manžela (v květnu 2004) hned poslala na různá vyšetření a pak teprve mi dala tablety na ovulaci. Před dovolenou (v červenci 2004) tablety vysadila, že tam jsou 4 folikuly, což bylo více, než jsme potřebovali. Po dovolené jsem otěhotněla.

Test jsem si pro jistotu udělala 2x a pak vítězoslavně zavolala paní doktorce. Hned při prvním ultrazvuku mi řekla, že to vypadá na dvě. Nemůžu říct, že by mě zaskočila. Vzhledem k tomu, že mám jednovaječnou sestru, jsem to trochu čekala. Po druhé kontrole to už bylo jisté. Naši tomu zpočátku nechtěli věřit, že kolotoč bude opět(oni se to o nás dozvěděli až po porodu). Pobavila mě reakce tchýně, že jak je to možné, že u nich v rodině dvojčata nejsou.

58,1.JPG(4 kb)Termín porodu jsme měli 22.4.2005, ke konci se sice, podle velikosti plodů, posunul až na polovinu května, ale gestační věk nám berou podle prvního termínu. Těhotenství bych celkově definovala za vcelku bezproblémové. Nevolnostmi jsem netrpěla. Dvakrát jsem trošičku zakrvácela, ale na hospitalizaci to nebylo. Také mi tvrdlo břicho a měla jsem občas křeče v noze, ale vitamíny to vylepšily.

Začátkem 33. týdne mě začalo v noci břicho tvrdnout, že mě to i budilo. Později jsme zjistili, že to byly počínající vztahy. Takhle to bylo 2 noci a pak se to uklidnilo. Bolelo mě i na dotek v podbřišku, ale nechtěla jsem si hned stěžovat. Na kontrolu jsme měli jet v pátek, aby jsme byli klidnější před víkendem. Ve čtvrtek jsme do noci ještě rozkreslovali na počítači novou kuch. linku, ukládala jsem ručníky do nové skříňky nad umyvadlem. Na toaletě jsem začala šíleně krvácet. Manžel sebral okamžitě(naštěstí již od 5.měsíce sbalenou) tašku, oblékli jsme se a okamžitě vyrazili do Bohunic. Na příjmu se v klidu podívali jak moc krvácím. Nečekali to a začalo to lítat. Ozvy byly u obou, na ultrazvuku vše zkontrolovali, Lilinky placenta prasklá (to byly ty bolesti) a vezli nás na sál na císař v celk., jinak by jeden nepřežil.

Narodili se 4.3.2005 v 1:20 (Natalie) a v 1:23 (Dominik). Byli úplně stejní 1800g/43cm. Oba křísili. Niky dostal i masáž srdce a nějaké léky na posílení plic. Manžel je viděl hned po narození. Pediatrička mu řekla s výčitkou v hlase, že měl zavolat sanitku. Když jí řekl, že bydlíme 30km od Brna, tak uznala, že by rychlejší nebyla. Já je viděla až druhý den. Malé tvorečky, oba v inkubátoru pod kyslíkem bojovali a všude trčely hadičky. Dominik měl jednu větší s kyslíkem přímo do plic.

Lili klesla váha na 1690g a Nikymu na 1640g. Domča na tom byl hůře s dechem i jídlem. Já mléko odstřikovala, měla jsem na rozdávání. Po týdnu začala invaze porodů, tak mi sdělili, že potřebují lůžko. Mléko jsme vozili každý druhý den. Sestra mi z Anglie poslala odsávačku Avent, tak to šlo super. Každé 3-4hodiny jsem odsála 100-150ml. Vozívali jsme 4-5 plných lahví (pouze nejvýš 24 hodin staré). Děti to samozřejmě zpočátku vše nevypily, ale sestřičky si s tím poradily. Hadiček ubývalo. Asi po 14 dnech už mohly do postýlek. Zkoušela jsem přikládat a učili nás „Vojtu“.

Přesně za měsíc 4.4.2005 jsme je vezli domů. Natalie 2430g, Dominik 2410g. Jezdili jsme na rehabilitaci a do rizikové. Brali různé léky a vitamíny před každým kojením. V půl roce museli Natálku sledovat, že měla nález na mozku, ale pak se to upravilo.

Natálka si sama sedla a lezla v 27tg. Dominik moc nechtěl ani na kolena. Lézt moc taky ne, raději šel hned na nohy a ve 36tg. se sám pustil do prostoru (přesně na Silvestra) a Natálka asi měsíc po něm. Rehabilitaci nám raději ukončili, že jsou moc dopředu. Po 3 měsících se Domča na rehabku vrátil, kvůli chabému držení zad při sedu. Teď jsme už v pohodě.

Plně jsem kojila asi 8 měsíců. Lilča během 10.měsíce už mléko nechtěla vůbec(1.menstruace) a Nikymu jsem přestala dávat mléko asi po 14.-15.měsíci (jen se tím k ránu uklidňoval). Se spaním máme také problémy. Natálka spí celou noc už asi od 6.měsíců a Dominik se stále budí. Až v poslední době se vcelku občas vyspíme. Po obědě spává většinou přesně půl hodiny, někdy se mi ho povede znovu uspat. Natálka spává většinou hodinku, někdy i hodinu a půl až dvě.

Taky musím napsat, že holčička je šikovnější po „výchovné“ stránce a kluk na lumpárny. Beruška je pohodovější a víc si pohraje. Když je podezřelé ticho, tak Čertík dělá nekalosti. Když má něco přinést nebo uklidit, to mu nejde. Ovšem odkoukal, jak se otvírají skříňky přes pojistku, o klice u dveří nemluvě. Už zkoušel i zástrčku na brance u schodů. Oslavu 1.narozenin zakončil na pohotovosti, spadl ze schodů. To byla ovšem naše chyba, že jsme ho neuhlídali před pootevřenou brankou. Většinou si vybere tu hračku, se kterou si právě hraje sestřička. Ta je přece nejlepší.

Teď budou mít 18.měsíců (gestačně o 7 týdnů méně), váží 11-12kg a měří přes 80cm. Musím se přiznat, že jsem nikdy dvojčata nechtěla, protože jsem měla hrůzu z té "šichty", vždyť sama jsem z jednovaječných dvojčat. Když vloni přiletěla sestra na křtiny, tak se zděsila, jak unaveně vypadám. Dnes se už celkem vyspím a jsem ráda za ty poklady. I když bych je občas nejraději přetrhla a někam si zalezla, asi bych neměnila. Jezdíme s nimi s manželem na kolech na výlety a naše fenka labradora Bonnie je miluje a chrání před okolím. S jedním dítětem bych se asi nudila.

Proto pevné nervy, v prvních měsících hodně štěstí v přesile a samozřejmě i dobrou fyzičku.
Martina
4.Martina, Matěj a Kryštof - narozeni ve 33+3 týdnu
Zdravím všechny.

Chtěla bych přispět i tou naší troškou i když jsem po přečtení příspěvků zjistila, že jsme na tom nebyli až tak tragicky.

40,1.jpg(5 kb)
Otěhotněla jsem po 7 letech marných pokusů po 4 IVF. Už pátý týden jsme věděli, že to budou dvouvaječná dvojčata. Termín porodu jsme měli 24.2.2003. Do 25.týdne jsem byla v nemocnici třikrát s krvácením vždy tak čtrnáct dní. První den 25 týdne jsem šla na kontrolu ke svému gyn.lékaři a ten mě odeslal k okamžitému přijetí do nemocnice, že se otvíram a mám změklý čípek. Tak jsem tři týdny ležela v KM. I přes léky mi stále tvrdlo břicho a vrchol nastal první den 28. týdne, kdy mi nastaly kontrakce po pěti min., a tak mě převezli rychlou s houkačkou do Brna na Obilný trh. Tam mi píchli injekci na dozrání plic dětí a dali kapačky na zastavení porodu. Největší šok mi způsobila moje mamka, když jsem ráno volala, že mě převezli a co se děje tak mi řekla, že se nemám bát, že už jsou přece dohromady tak velcí jak Beníček (náš srnčí ratlík, vážící necelé 3 kg). To jsem se málem sesypala.

Na kapačkách jsem byla celý další měsíc a i přes ně mi stále tvrdlo břicho. Pak začalo být zle se mnou. Museli mi dávat krev a bílkoviny, hrozně jsem natekla a tak mi ty kapačky ukončili a řekli, že se uvidí jestli ještě chvilku vydržím nebo hned porodím. Vydržela jsem skoro 3 týdny, ale už to se mnou bylo dost zlé a tak lékaři rozhodli, že mi další den ráno vyvolají porod. Děti je předběhli, dostali to povolené a tak začali sami. Ve dvě v noci mi praskla voda.

Narodili se 9.1.2003 v 33+3 týdnu. Matěj 47/1950 a Kryštof 47/2050. Matýska osm minut křísili nechtěl dýchat. Převezli je na premediální oddělení. Samozřejmě šli do inkubátorů. Kryštofka další den převezli na JIP, protože se mu zhoršilo dýchání. Byl tam tři dny, pak ho dali zpět za bráškou. Po čtrnácti dnech je dali do postýlek a konečně jsme mohli začít cvičit Vojtu a přikládat. Do té doby je sondovali. Slibovali, že jak dosáhneme váhy 2200g, můžeme jít domů.

Kluci už vážili 2,10 kg a já se začala těšit domů když se na oddělení ukázala nějaká sestra, která byla nachlazená a nakazila tam 7 dětí. Kryštofa museli znovu vrátit do inkubátoru, protože zašedl. Po dalším týdnu se mohl vrátit na postýlku. Pak jsme zjistili, že už se ani jeden nechytí. Začali jsme trénovat lahev a tam se poprvé stalo, že mi Kryštof přestal dýchat a zmodral. Překlonila jsem ho přes koleno klepla do zádíček, foukla na něj a běžela za sestrou. Ta ho zkontrolovala a řekla, že jsem to zvládla, že malý už zase růžoví a je v pořádku. Pak už jsme jen čekali, až budou dobře jíst (jedno jídlo tak 40 min.).

Dne 12.2.2003 konečně nastal den kdy nás pustili domů, kluci vážili 2,7kg. Celá rodina byla šťastná. Kvůli Kryštofově zástavě dechu byl podmínkou senzor. Dostali jsme ho od zdravotní pojišťovny pro oba kluky zdarma. Kryštof měl s dýcháním problémy do 5 měsíců.

Ve 2,5 měsíci jsem s ním byla na operaci, měl tři kýly (pupeční, tříselní a ve varleti). Po operaci když ležel na JIP a j á za nim šla na návštěvu se mě sestra ptala, jestli mi to doma dělá taky. Já na ní jako co? A ona, no to dušení. A co s tím dělám? Já, že ano a že ho křísím. A ona, že to zkoušeli, ale že on to sám znovu nerozdýchá. Což jsem věděla už z porodnice. Kdo to nezažil neuvěří. Někdy i pětkrát denně rozdýchávat tak malé dítko – hrozné. Skoro každé krmení a pláč končil tím, že se dusil. Když to bylo naposled, už to trvalo déle než normálně i přes to, že jsem dělala co jsem mohla a pak už bezmocná jsem mu strčila do krčku odsávačku a konečně se nadechl. Od té doby to neudělal.

Kryštof začal lozit v 10 měsících, Matěj v 11 měsících, v tu dobu si oba i sedli a chodit začali v 15 měsících. V roce kluci vážili 11 kg. A teď mají 3,5 roku váží 17 kg a měří 104 a 106 cm. Své vrstevníky hravě přerůstají. Jsou šikovní, malují, staví stavebnici a moc rádi čtou.
Všem rodičům přeji pevné nervy a aby jejich děti vše zvládli tak jak naši kluci.

Ještě mám prosbu. Jestli se najde rodinka s podobnými čertíky a má zájem se občas vidět nebo podniknout společný výlet rádi se přidáme. Jsme ze Zlínského kraje. tinar@volny.cz

S pozdravem Martina

3.Olga, dvojčata Adriana a Richard - narozeni ve 32+3 týdnu
Vzhledem k tomu, že i má dvojčátka -holka kluk- přišla na svět předčasně, ráda bych se s Vámi podělila o svůj příběh.

Termín porodu nám byl určen na 14.4.06, podle druhého UZ na 24.4.06, dodnes vlastně neznám biologický věk dvojčat. Mám vrozenou srdeční vadu, proto se kardiolog, kam mne poslal jako těhotnou obvodní lékař, velice podivoval, že jsem těhotná, a jak to že nevím, jaká rizika to pro mně představuje. Nevěděla jsem to, protože v osmnácti jsem skončila na dětské kardiologii, kde mi sdělili, že kdyby mi něco bylo, mám si zajít do nemocnice, a tím to zhaslo. Dnes je mi osmadvacet, a naštěstí žádné potíže jsem neměla. Otěhotněla jsem přirozenou cestou, a již v osmém týdnu jsem věděla, že čekám dvojvaječná dvojčata. Kardiolog napsal mému gynekologovi zprávu, že je nezbytné mne v 32. týdnu preventivně hospitalizovat v Krajské nemocnici (České Budějovice), a "předepsal" mi císařský řez. Ta Krajská nemocnice kvůli možné asistenci kardiologa u operace.

Tak jsem se v pondělí 20.2.2006 ve stavu naprosto bezproblémového těhotenství - ani jedna nevolnost, otoky, zkrátka vůbec nic - vypravila s manželem s objemnou taškou na rizikové odd. ve výše zmíněné nemocnici. Po dvouhodinovém ! příjmu, kdy jsem snad hodinu byla jenom na monitoru, nemluvě o dalším, jsem byla umístěna na pokoj, lékař mi sdělil, že mám normální režim, bez omezení, že jsem ok. Tam mi po hodinovém pobytu praskla voda, a dle slov lékaře se jednalo o masivní odtok.

Jsem bohužel přesvědčená, že tam kam jsem si přišla pro pomoc, mi prostě svými zásahy vyvolali porod. Primář nechtěl uvěřit, že monitor z rána a z teď je té samé maminky.

29,1.jpg(4 kb)Vzhledem k srdci mi nemohli podávat léky na potlačení kontrakcí ( 2-3 min!), a tak se pokusit nechat dětem dozrát 48 hodin plíce v bříšku, šli jsme tedy nato. Porodní váhy měli 1620 a 1630 g, během následujících dnů spadli na 1330 g. Dostávali kyslík a byli v inkubátorech, první pohled mě málem zkácel k zemi, ono vidět takového tvorečka na JIPce nic moc.

Hned jak to šlo jsem dětem nosila zpočátku mlezivo a pak mléko, pátý den po císaři mne přeložili na neonatologii k dětem, kde jsme strávili neuvěřitelných sedm týdnů, než dosáhli dvou kil váhy.

Během tohoto období se mi pomalu ztrácelo mléko, takže když jsem až po čtyřech týdnech směla poprvé přiložit k prsu, už téměř nebylo co nabídnout, a dnes jsme na umělé výživě, i když jsem celou dobu každé tři hodiny bojovala s odsávačkou. Jednou jsme se tam museli j eště vrátit na transfůzi, což je poměrně časté, nedonošené děti nemají dokončenou krvetvorbu, a občas se jim musí pomoci.

Těžko tu popíšu svůj vztek nad tím, čím si museli moje děti projít, zřejmě jenom díky necitlivému přístupu personálu na příjmu, vztek z toho, že kdybych tam nelezla, mohli u mne být ještě třeba pět týdnů, i kdyby jeden, pro ně by byl velmi důležitý.

30,1.jpg(4 kb)Teď je jim 15. týdnů, biologicky asi tak 7. týdnů, mají Adriana (A) 4,58 kg a 54 cm a Richard (B) 4,52 kg a 56 cm, takže jsou to docela kousky.

4 krát denně cvičíme Vojtovu metodu, protože hlavně holčička má vážné problémy s koordinací, a pořád se děsím, co nás ještě čeká.


Držím palečky všem maminkám, a pokud už náhodou přijdou vaše uzlíčky na svět dříve, snažte se být co nejvíc s nimi, vzájemně si pomůžete, uvidíte. Přikládám obrázky jak vypadali a jak vypadají.

Zdravím všechny Olga

2.Alena, Kubík, dvojčata Leona a David - narozeni ve 26.týdnu
Otěhotněla jsem po IVF v dubnu 2002. Čekala jsem dvojčátka, termín porodu jsem měla 8.ledna 2003. Doma už jsme měli dvouletého syna Kubíčka (také po IVF).

Těhotenství probíhalo celkem dobře, jen ve 14.týdnu jsem byla 4 dny hospitalizována pro slabé krvácení. Do 24.týdne bylo vše v pořádku. To mi z ničeho nic doma praskla plodová voda. Zjistilo se, že mi odtekla úplně u jednoho miminka.

Převezli mě do Ústí, 2 týdny jsem ležela na odd.rizik.těhotenství. Měla jsem kapačky, pak léky, denně mi odebírali krev pro kontrolu, zda u mne nezačíná infekce. Plodová voda mi neustále odkapávala, takže se nestačila ani doplnit. Po 12 dnech se u me objevila v krvi infekce. Zatím se nic nedělo, nebyla veliká. Ale za další dva dny se u mne objevilo krvácení, začala jsem mít bolesti - rozjížděl se už porod. Byla jsem přesně ve 26.týdnu.

Ihned me odvezli na sál. Císařským řezem jsem porodila naše dvojčátka - bylo 5.října 2003, tedy o celé tři měsíce dříve, než byl stanovený termín. Leonka vážila 780 g, Davídek měl jen 550 g. Začal jejich velký boj o život.

Nikdy nezapomenu na ten velký strach, na tu nejistotu - co bude dál. Nechtěla jsem se ale dostat do nějaké deprese a myslet jen na nejhorší. Spíše jsem myslela pozitivně, denně se fakt modlila, aby přežili a pořád doufala, že vše dobře dopadne. A to nejen já, ale i manžel a celá naše rodina. Bylo to moc těžké na psychiku.

Nejenže jsem se tak bála o dvojčátka, ještě jsem se moc trápila tím, že jsem měla doma malého syna Kubíčka, kterému v té době byly necelé tři roky. Byl na mně moc závislý a najednou jsme byli na tak dlouhou dobu od sebe odloučeni. Návštěvy v nemocnici snášel těžko, vždycky plakal, když s taťkou nebo babičkou odcházeli a mě to psychicky ničilo, potají jsem pak brečela a brečela. Pak už jsme se s manželem dohodli, že bude lepší, aby za mnou Kubíček raději nejezdil. Bylo to trápení.

Po porodu mne vrátili zpět na oddělení rizikového těhotenství, kde jsem strávila celý měsíc. Objevila se totiž u mne polékova alergie - na léky, které mi aplikovali při udržování těhotenství. A byla to alergie pořádná! Byla jsem oteklá, tělo jak jeden velký puchýř. To bych nikomu nepřála, jak mně bylo. Navíc trávíte v téhle situaci měsíc na oddělení, kde na chodbách potkáváte převážně maminky s velkými bříšky a u oběda posloucháte, jak je hrozné tahat se s takovým bříškem a přenášet takovou dobu atd. To člověku na psychice nepřidá, když mu leží v inkubátorech takové malinké "myšičky", které tak bojují o život.

Jelikož se zpočátku nevěděla příčina mého kožního onemocnění, nesměla jsem se miminek dotýkat a tak jsem za nimi několikrát denně chodila, odstříkavala mléko a klokánkovat jezdil manžel.

Po měsíci, 4.lisotopadu 2006, mě pustili domů. Leonka a Davídek na tom stále nebyli nejlépe. Vlastně celé 3 měsíce strávili na JIPu v inkubátorech, kde jim kvůli problémům s dýcháním pomáhali kyslíkem, oba měli více infekcí, takže měli několik antibiotik, oba dostali několik transfůzí krve. Davídek měl 10 dní po porodu kritický den - měl infekci, byl podchlazený, zhubl na 480g. Leonka nás potrápila, když už jí byly 1,5 měsíce - to měla takové dechové problémy, že musela být zaintubována.

Já jsem tedy zatím byla doma a za dvojčátky jsme skoro denně jezdili s mlíčkem a také klokánkovat.

Až na konci prosince se jejich zdravotní stav zlepšil, opustili inkubátory a já se k nim vrátila zpět do nemocnice. To bylo 30. prosince. V té době vážili oba cca 1800 g a teprve se začali učit sát mléko z lahvičky. Do té doby byli krmeni sondou přímo do žaludku. Strávili jsme tam spolu více jak 2 týdny. Naštěstí oba zvládli dýchání bez většího problému - z toho byla velká obava, aby nenastaly problémy, když opustí inkubátor a nebude jim pomáháno s kyslíkem.

Kojení jsme sice zkoušeli, ale moc to nešlo. Předpokládalo se to - vzhledem k dechovým problémům je to pro ně veliká námaha a tak pro ně bylo jednodušší naučit se sát z lahve. I tak to nebylo jednoduché. Každého jsem krmila přibližně 45 minut a to byla jejich dávka cca 40 ml každé tři hodiny. Začala mi i poklesávat laktace a tak se začali přikrmovat umělým mlékem - Nenatalem.

Také jsme začali spolu cvičit Vojtovu metodu. S malými už cvičili na JIPu a teď jsem se musela potřebné cviky naučit i já.

Po 14 dnech jsme dosáhli vytoužených 2 kg a 15.ledna 2004 jsme byli propuštěni domů. Dvojčátkům bylo 3,5 měsíce. Ani nevíte, jak moc jsme byli všichni šťastni.

Domů jsme si pořídili pro každého monitor dechu - to byla i podmínka paní doktorky v nemocnici, bez toho by nás prý domů nepustila :-)). Z počátku to bylo doma hodně náročné. Naštěstí bydlíme v rodinném domě spolu s manželovými rodiči, kteří už jsou v důchodu a tak mi manželova mamka pomáhala hlavně s krmením.

Museli jsme poctivě krmit pravidelně každé 3 hodiny a to i v noci. Jídlo byl náš hlavní problém, protože stále malým trvalo, než vypili svou dávku. Přes den mi tedy s krmením pomáhala mamka a někdy manžel, v noci jsem krmila převážně sama. Moc jsem toho nenaspala. Než jsem je nakrmila, obstarala a uspala - pomalu byl čas na další krmení, takže jsem kolikrát mezi krmením spala sotva hodinku. Interval po 3 hodinách jsem však poctivě dodržovala, aby jsme přibývali na váze. Pak už jsem se naučila, když jsem byla na krmení sama, krmit je oba najednou. Aspoň trochu času jsem ušetřila. I tak jsem měla pocit, že ho mám pořád málo.

Čtyřikrát až pětkrát denně jsem s každým cvičila a pak se neustále honila, abych také stihla uvařit, uklidit, vyprat apod. Manžel se mi sice snažil pomáhat, ale stejně když byl v práci byla většina na mě. Navíc jsem měla doma ještě staršího Kubíka, kterého jsem nechtěla zanedbávat (do školky ještě nechodil a naše dětská lékařka ani nedoporučovala jeho nástup do školky - aby náhodou nedonesl např. neštovice či jiné onemocnění).

Ke všemu jsme měli časté kontroly u lékařů. Zpočátku jsme jezdili pravidelně do poradny k naší paní doktorce, pak pravidelně každý týden do Ústí n. L. na kontroly na oční oddělení (protože u předčasně narozených dětí hrozí vážné poškození zraku), dále jsme jezdili do Ústí na rehabilitaci, občas na kontroly na kardiologii, neurologii, chirurgii a do poradny pro předčasně narozené děti. První čtyři měsíce opravdu nebyl týden, abychom nemuseli k nějakému lékaři. Ale vše jsme zvládali.

Na očním zatím žádný větší nález neobjevili, na srdíčku mají oba zvětšenou nějakou přepážku - což je prý následek toho, že užívali kortikoidy - není to nic vážného a mělo by se to snad za čas urovnat. Na neurologii zatím zpoždění pozorovali, ale to zpočátku tak asi bývá než se vše dožene - nezbývalo než cvičit a cvičit.

První onemocnění při pobytu doma přišlo na konci února - to bylo po měsíci pobytu doma. Dvojčátka byla nastydlá, teplota, málo jedli a hlavně Davídka trápil kašel - 5 dní jsme byli pro jistotu hospitalizováni v Ústí na dětském oddělení. Na konci března jsme opět nastoupili do ústecké nemocnice - tentokrát na chirurgii - oběma byla operována tříselná kýla. Davídek jí měl obrovskou - velikost jak menší brambora. Leonka měla i kýlu pupeční, ta se jí ale sama stáhla.

Čtrnáct dní po propuštění z chirurgie jsme byli opět nemocní - tentokrát měli oba zánět průdušek a my opět strávili týden v nemocnici - tentokrát v Děčíně.

Pak už se na nás konečně usmálo štěstí a malým se začalo dařit. I s krmením už to bylo lepší a už jsme v noci krmili 1-2x. Od půli roka jsem jim začala dávat mléčné kaše a když se pořádně najedli, začali za čas spát celou noc.

Vojtovu metodu jsme cvičili celý rok - až do té doby, než začali lézt. Davídek začal lézt na konci října 2004, Leonka na konci listopadu. Sami bez opory seděli až v lednu 2005. Chodit se naučila první Leonka - v březnu 2005 a Davídek v dubnu. Nemoci - většinou chřipky a nachlazení jsme už pak zvládáli doma.

V lednu letošního roku jsem byla ještě s Davídkem znovu v Ústí na operaci - neměl sestouplé varlátko + obřízka. Snad už nás žádná nemocnice nečeká!

Nyní se dětěm daří celkem dobře (ťuk ťuk, ať to nezakřiknu :-)) Jsou sice pořád drobnější. Teď jim jsou 2 roky a 5 měsíců a váží cca 9,5-10kg. Ale jinak jsou v pořádku. V lednu jsme byli na kontrole na kardiologii - přepážka tam sice u obou stále je - ale zmenšuje se. Na neurologii byla paní doktorka moc spokojená - nemají vůbec žádné zpoždění ani postižení - opět ťuk ťuk :-) V poradně pro rizikové novorozence jsme byli naposledy - byli z nás nadšeni. Teď v březnu nás čeká kontrola na očním, má se potvrdit či vyloučit refrakční vada - tak snad bude vše v pořádku.

Také jsme s dvojčátky nedávno navštívili sestřičky a paní doktorky na ústeckém JIPu, aby viděli, jak malí rostou. Nosíme jim i fotky do kroniky, kterou tam vedou. Byli rádi, že se nám daří. A my jsme s mužem i rodiči zase rádi, že se nám dostalo jejich péče. Můžu na ně opravdu pět jen samou chválu. Jsou tam všichni moc milí a příjemní. Patří jim náš velký dík, protože díky jim se všichni můžeme radovat z našich dvojčátek. Jsme si moc dobře vědomi toho, že jsme měli obrovské štěstí, že se podařilo obě děti zachránit. A nejen to, hlavně to, že jsou oba v pořádku a bez problémů. A je mi moc líto, že se to takhle každým rodičům nepovede. I já se setkala se smutnými konci. O to víc si ceníme našeho zázraku. Když se to stalo a malý se narodili, tolik jsme si přáli, aby to takhle dobře dopadlo. Dnes vím, že někteří v okolí tomu možná nevěřili a ani v to nedoufali, proto jsme šťastni, že se to povedlo. Věřím tomu, že nám pomohla taková ta "víra " a to že jsme nepropadli tomu, abychom jen smutnili. V tomto nám pomohli právě i na JIPu. Ještě jednou právě jim patří náš DÍK !!

Dnes, když někdo vidí naše dvojčátka, snad ani nevěří, co si prožili. Jsou to takoví raraši. Všude je jich plno, jsou aktivní až moc a vymyslí každičkou lumpárnu. Opravdu se nenudíme. Ale to znají asi všichni rodiče dvojčat "-)) A ještě, když k tomu mají nějakého sourozence. My doma máme správnou "trojku". S manželem jsme moc rádi, že narození dvojčátek tak skvěle přijal starší Kubík. Ze zkušeností z okolí vím, že ne všechny děti nesou dobře a bez problémů narození sourozence - starší žárlí nebo si nechce na další mimi zvyknout. A ještě když přibudou rovnou dva. A na začátku jsme byli tolikrát díky nemocnici od sebe, což nesl, jak už jsem psala, hodně těžce. Do dneška, jak se někam jede k lékaři se ptá "A maminko, nezůstaneš tam ležet, viď. O posledním pobytu v nemocnici ani neví - raději jsme ho dali "na prázdniny" k babičce, aby se chudák netrápil. Je to tak lepší. Je to prima bráška. Leonka s Davídkem ho milují. Jak není doma, pořád ho hledájí a volají ho. Muž se Kubíkovi snaží věnovat, jezdí spolu na výlety, fotbal atd.

1.Lada, dvojčata Nikola a Sandra - narozeny ve 28+6 týdnu
S přítelem jsme se v srpnu 2004 rozhodli, že budeme mít miminko. Podařilo se tak v listopadu téhož roku. V 8.týdnu jsem zjistila, že čekám dvojčátka. Brali jsme to jako dobrý vtip, jelikož moje kamarádka je čekala taky, až na ten rozdíl, že ona dvojvaječný chlapce a já jednovaječný holčičky.

Mé těhotenství probíhalo úplně v pořádku, až na to, že jsem měla stále větší a větší bříško. Dávala jsem to za vinu dvojčátkům. Z mé iniciativy jsem obíhala doktora po doktorovi, až jsem se ve 21.týdnu dověděla, že mám transfuzní syndrom jednovaječných dvojčátek (jedno žije na úkor toho druhého, to je způsobeno spojkami mezi cévami v placentě).

Poznámka: U jednovaječných dvojčat, která mají jednu společnou placentu (25% jednov. dvojčat má placentu každý svou), může asi v 10-15% dojít k tzv. Transfůznímu syndromu dvojčat (Feto-fetální transfůze). To znamená, že se mezi cévami v placentě vytvoří tzv. spojky a dojde k propojení obou krevních oběhů dvojčat. Krev se přelévá od jednoho plodu k druhému. Jedno z dvojčat (příjemce) tedy dostává velké množství krve. Tím je přetěžováno, začne více vylučovat, kolem plodu se vytváří více plodové vody, zvyšuje se jeho krevní tlak a tím může dojít k srdečnímu selhání plodu. Druhé dvojče (dárce) zase nedostává prakticky žádnou krev, je proto o dost menší a chudokrevné, má velmi nízký krevní tlak, vylučuje méně, plodová voda se tvoří méně až vůbec. Léčba se provádí amnioredukcí, což je doslova "odpouštění" nadbytku plodové vody příjemce. Těhotné jsou neustále sledovány a v případě významného zhoršení stavu plodů se porod vyvolá dříve.

Dověděla jsem se tak v porodnici u Apolináře, odkud mne poslali až do Hradce Králové za specialistou na dvojčátka. Byla jsem v šoku, nevěděla jsem co to znamená, hledala jsem na internetu, ale tam o tom moc psáno nebylo. V Hradci jsme s přítelem teprve pochopili, jaké je to riziko, jak pro miminka, ale prý i pro mě. Hned mě hospitalizovali a šla jsem na "odpuštění" plodové vody. Když mě dovezli na pokoj, zjistila jsem, že vedle mě leží maminka se stejným problémem, taky holčičky.

Abych to zkrátila, za dobu do porodu mi odpustili 14 litrů plodové vody. Mamince vedle, obě holčičky zemřely ještě v bříšku. Moje holčičky se zachránily tím, že se draly na svět, v necelém 29 týdnu jsem porodila Nikolku 1230g a Sandru 780g. Po měsíci holčičky převezli do Prahy, kde si Nikolka poležela ještě měsíc a Sandra 3 měsíce. Opravdu jsem měla štěstí v neštěstí.

Ani nijak zvlašť jsem nemusela s nima cvičit, obě jsou v pořádku, a řekla bych, že ta menší je aktivnější a čipernější. V 8.měsíci sice mají váhu 4,5 a 5kg, 58cm, ale věřím, že to vše dohoní.

Nechápu proč se o tomto problému jednovaječných dvojčátek nemluví, nebo nepíše, to mě přimělo toto napsat. A tím bych chtěla poděkovat panu doktorovi Karlu Hodíkovi z Hradce Králové, díky kterému obě princezny mám.

Lada Hrošková.



Od 2.března 2006 zobrazeno: