Dvojčata a škola


Pokud už máte školáky, prosím napište mi na e-mail, jak jste se tím vypořádali, jak proběhl zápis, zda šly děti společně do jedné třídy, zda spolu sedí v jedné lavici, mají společné kroužky a pod.


Věra, Lenička a Péťa
Druháčci
Ahoj! Přečetla jsem si příspěvky a tak mi to nedalo a píšu pár vlastních zkušeností se školou a našimi školáčky.

Do první třídy nastupovaly děti s velkým nadšením, až jsem z toho měla trochu strach. Nikdy mne tedy nenapadlo, abych zvažovala jejich rozdělení do jiných tříd. Od školky jsou pořád spolu ve stejné třídě a nikdy se mi nestalo, že by je srovnávali.

Největší strach jsem měla z paní učitelky a jejího přístupu k dětem ve třídě celkově. Už po pár dnech ve škole jsem se přesvědčila, že je to báječná osůbka, která dětem opravdu rozumí. Děti chodí do školy moc rády. Je pravda, že se sezením v jedné lavici jsem taky moc nesouhlasila, protože Lenička s Péťou se neustále pošťuchují a vůbec by hodně spoléhal jeden na druhého -- opisování. Paní učitelka na to také přišla, když na týden naše dvojčátka v dobrém úmyslu k sobě posadila. Dopadlo to velkou boulí na Péťovo čele -- sedí každý jinde. Tak to zůstalo i ve druhé třídě.

Naopak mi velice vyhovuje, že když jeden onemocní, druhý se mu postará o domácí úkoly a i stačíme sledovat, co ve škole probírají a postupně to doplňujeme. Taky když si jeden nezapíše domácí úkol, má ho ten druhý a odpadá běhání a shánění co potřebují do školy. Nemůžu říct, že by je paní učitelka někdy srovnávala a to i s jinými dvojčátky, protože do třídy chodí ještě jedny, také holčička a kluk. Takže super.

Naopak by mi bylo asi líto, kdyby každý chodil jinam a měl jiné zážitky a asi by docházelo k daleko složitějším situacím než, že jeden přinesl dvojku a jeden jedničku.

V letošním roce jela třída na školu v přírodě a bohužel Petřík zůstal doma nemocný, i když ví že jeho nemoc byla tak závažná, že jet nemohl vím, že je mu líto i to že Lenička jela. K jakým situacím pak musí docházet, když jsou každý v jiné třídě. Neumím si to ani představit a věřte není to jenom moje pohodlnost.

I když si to možná člověk ani neuvědomuje, dvojčátka spolu vlastně soutěží už od peřinky, ať se nám to líbí nebo ne. Myslím si, že společné učení nás naopak utužuje. A děti mezi sebou rádi soupeří, kdo co rychleji umí. Hodně si spolu pomáhají i když k těm běžným sourozeneckým hádkám taky dochází.

Mají spolu zatím i společné koníčky i když asi letošní rok naposledy. Péťu baví šachy a vybíjená, Leničku keramika a aerobik, takže to už budou provozovat od příštího školního roku každý sám. A dál uvidíme co přinese čas.

Stejně asi lidičky řeší i stejné oblečení jeden je pro druhý proti. Nám vyhovuje stejné oblečení jiné barvy. A tak je to i se školou.
Jana, Michaela a Gabriela
Máme doma novopečené školačky
Navzdory připomínkám okolí jsme se rozhodli dát je do 1.třídy odděleně.
Své důvody jsme vysvětlovali také učitelkám při zápisu. Do školky chodily společně, nelíbilo se mi však, že na ně děti volají holky nebo dvojčata. Ani mě by nebavilo 20x za den odpovídat na otázku - Která ty jsi? To byl pouze jeden z důvodů. Ten hlavní byl zabránit tomu, aby je někdo srovnával a hlavně, aby se nesrovnávaly ony samy.

Zhruba do 5 let nevnimaly, že jedna umí něco dřív nebo lépe, ale později se začínaly srovnávat. Gabka byla většinou v celém vývoji o půl roku později a když se před prázdninami naučila Míša jezdit na kole bez koleček, plavat bez kruhu, tak se Gabka rozplakala, že nic neumí.

Školu zatím zvládají v naprosté pohodě, občas se sice Míše nelíbí,že Gabka má méně úkolů, nebo my dáme omylem učebnici do jiné aktovky, protože mají každá jiný rozvrh, ale to jsou maličkosti. Odpoledne jsou si vzácnější, povídají si o nových kamarádkách a své paní učitelce.

Zatím nepřišly s otázkou - Proč nechodí do stejné třídy. Od zápisu jsme je připravovali na to, že budou mít svou třídu. Z mého pohledu mají konečně něco jen pro sebe. A když má jedna více razítek, vysvětlíme to tím, že paní učitelka má jiný systém hodnocení.

Jsem ráda,že jsme se tak(navzdory všem) rozhodli. Pro rodiče je to sice pracnější, ale za spokojenost dětí to stojí.

Jana + Michaela,Gabriela

Elisabeth, Alžbětka, dvojčata Jan a Andrej
Zla skusenost
Moji synovia minuly rok nastupili do 1.triedy a mali smolu, lebo riaditelka skoly ma "psychologicke vzdelanie" a vo vsetkom sa vyzna lepsie.

Ked som tvrdila, ze zo skolky mame dobru skusenost s ich rozdelenim a chcela by som, aby chodili kazdy do inej triedy, oznamila mi, ze je to "krutost" rozdelovat dvojcata.

Argument, ze boli v skolke rozdeleni 3 roky, pretoze spolu sa navzajom potencovali v robeni blbosti a nemali z toho ziadny sok, bol uplne nezaujimavy, vzhladom k tomu, ze ja "psychologicke vzdelanie" nemam.

Cely prvy rocnik sme mali otraveny, decka tym, ze sa prezentovali ako "grazli" a ja som bola vkuse v skole a pocuvala staznosti na spravanie.

Takze teraz od septembra su na inej skole, nastastie ich tu mame dost, kazdy v inej triede a sme zatial vsetci maximalne spokojni, decka a aj ucitelky. Kruzky maju stale spolocne, su spolu v oddieli karate, ale kazdy v inej vykonnostnej skupine, chodia spolu na tanecnu, bez problemov a na nemcine su spolu v triede, ale to dobrovolne.

Varujem vsetkych pred nasilnym dvojcatovanim dvojcat, ktore su uz 8 rokov presvedcene, ze su samostatni jedinci a pred ucitelkami s "psychologickym pristupom".

P.S.Rada by som to bola napisala cesky, ale nejde mi to, ak to nie je zrozumitelne, mozte to samozrejme prelozit.

Saša, dvojčata Jára a Honzík
1.zkušenosti
Do školy jsme začali chodit teprve letos, takže máme velice čerstvé školáky.
Kluci chodí do malotřídní školy na malé vesnici. Bydlíme několik metrů od školy, ale protože cestou přechází poměrně frekventovanou silnici, zatím chodím částečně s nimi - tedy pouze na zastávku autobusu - dál už jdou sami.

To zda je dát do jedné třídy jsme tedy měli vyřešené hned od začátku - ve třídě jsou prvňáčci a druháci společně. Uvažovali jsme i o tom, vozit je do velké městské školy, ale nakonec rozhodlo to, že v naší vesnické škole se všichni znají, mají tam kamarády ze školky a hlavně učitelka zná dopodrobna každé dítě, takže jí případné problémy nemohou uniknout.

Velice mě kluci překvapili tím, že si sami od sebe sedli každý se svým nejlepším kamarádem ze školky. Tedy příjemně překvapili. Myslím si, že je to dobře, že na sebe nejsou fixováni do té míry, že by si neuměli najít kamaráda (každý jiného).

Přestože se do školy netěšili (ještě v den zápisu jsem honila Honzu kolem gauče, abych ho vůbec donutila jít k zápisu), tak teď jsou nadšení - zatím.

Družina - z toho tedy tak nadšení nejsou. Líbí se jim počítače (mají spoustu her, víc než doma a jiné, takže v tomhle směru jsou rádi), ale protože kluci spali (tvrdě) ve školce do posledního dne (tedy i ve svých 7 letech), jsou unavení. Navíc jim družina neposkytuje tolik zábavy, jako školka.

Ještě jednu bych chtěla napsat - a sice jak obrovský rozdíl je mezi dětmi které chodily do školky a dětmi které nechodily. Nikdy bych tomu nevěřila, že je to tolik vidět, ale ten první den byly všechny školkové děti veselé, spolupracovaly s učitelkou, na vyzvání zpívaly, kreslily atd. Děti "neškolkové" seděly, koukaly, děs v očích. Možná to bylo jenom u nás ve škole, ale ten rozdíl byl neuvěřitelný.

Víc zatím říct nemůžu. Až načerpám další zkušenosti, určitě je zase pošlu dál.
2.pokračování

Tak máme za sebou první týdny školy a už jsem došla k závěru, že jsem se velice spletla, když jsem za nejhorší období s dvojčaty považovala takové to utíkací období mezi 1 - 3 roky. Byla to pohádka oproti tomu, co se u nás děje teď.

První problém nastal už pátý den školy. Jeden z chlapců přinesl domů jedničku a druhý ji neměl. Absolutně jsem nevěděla jak tomu jednomu vysvětlit, že se nic neděje a zároveň dostatečně pochválit druhého. Rázem se ze mě stal zastánce jednak slovního hodnocení dětí a za druhé rozdělení dvojčat do různých tříd. V dalších dnech se situace uklidnila, jedničky nosí tak nějak oba, i když Honzík jich má víc, ale Jára je má taky, tak mu to nevadí.

Hned po těch několika dnech ve škole se ukázalo, že Honzík nebude mít se školou problémy, učí se rád a chce se učit hodně dopředu (v tomto směru se jej snažím krotit, protože nechci aby, pak ve škole zlobil). Járu donutit k učení je veliký problém, je nesoustředěný, roztěkaný, vyruší ho každý zvuk. Mám obavu, že skončíme v pedagogicko psychologické poradně s nějakou poruchou učení.

Další věc je, že oproti mým představám musím dělat úkoly i učit se s každým zvlášť. Škole tedy musíme doma věnovat obrovské množství času. V tomhle jsem tedy ještě nevychytala ten správný režim, protože stále mi dělá problém zajistit dětem dostatek pohybu a zároveň odhadnout, kdy je nejlépe se učit a jak dlouho. I když i tenhle údaj bude u každého chlapce jiný.

Jako další věc, kterou jsme doma řešili je, zda odměňovat děti za jedničky. S tímhle tedy přišel můj manžel, protože já jsem zásadně proti odměnám za konkrétní známku a hlavně se nyní bojím, že Járu by to výrazně demotivovalo, když se třeba bude učit hůř.

No a nakonec ještě jeden problém. Na začátku školního roku jsem klukům koupila krásné gumy, ořezávátka s obrázky a další hezké věci do penálu. Po prvních pár dnech ve škole mi došlo, že tudy cesta nevede. Není den, aby se vrátili ze školy se všemi věcmi (největší ztráta byly zatím boty, ale ty se naštěstí našly). Takže teď jsem zakoupila krabičku nejlevnějších gum, obyčejná ořezávátka, obyč. pastelky a už to neřeším, jen prostě průběžně doplňuju co je potřeba.

Závěrem bych ještě chtěla napsat, že škola by se neměla brát až tolik vážně.
Zdraví a štěstí dětí je mi pořád přednější, než plná žákovská jedniček.


Od 20.9.2005 zobrazeno: